Stát se rodičem i tím nevlastním

Změna v životě, kterou doprovází velký životní krok a to rozhodnout se mít dítě.

Když jsem uvažovala o tom mít vlastní děti, představy o tom, co to znamená, byly někdy dost zkreslené. Můj první syn se narodil, když mi bylo 29 let. Říkala jsem si, že je super mít dítě brzy. Viděla jsem v tom hlavní pozitivum, že mám ještě dost energie. "Bude to super!" říkala jsem si. Pak přišel porod.

Já vím, každá holka, která rodila, to popisuje všelijak a většinou neoplývá zrovna pozitivními vzpomínkami. Ale postupem času vzpomínky blednou a v paměti zůstane jen obrys toho, jak naše malá součástka přišla na svět.

Kompletně se změní život, najednou už nejsem jenom já, ale je tam další člověk. Někdo, kdo mě opravdu potřebuje a o koho se musím starat. To je fakt velká změna a teď hodně záleží na podmínkách a schopnostech každého rodiče, jak se k ní postaví.

Mimina potřebují něco, čemu osobně říkám 5 P. Pochovat. Přebalit. Papat. Prdět. Pozorovat.

Většinou když si nevím rady, tak zkouším jedno "pé" za druhým a jo, jedno z nich mi zafunguje. To je ale můj způsob a to výhradně. Každý z nás si vyhledává ten svůj a nikdo nemá univerzální návod na všechny děti. Narodil se totiž úplně unikátní člověk. Se svými potřebami, se svými slabšími i silnějšími stránkami, se svou historií a budoucností.

Netrapte se, když z těhotenského kalendáře přecházíte na kalendář vývoje miminka a to vaše se ne a ne nacpat do předem vymezené škatulky. Nestrestujte se příliš z toho, co ještě neumí. Berme tyhle obecné rady tak nějak jako orientačně.

Můj osobní život a hlavně spánek připomíná město po náletu. Noc je složená z několika mikrospánků a já se cítím jako kdyby mě přejel tank nebo jsem měla hlavu v kýblu. Jo jo, taky jedna z přirozených součástí rodičovství, o které sice víme, ale její opravdový význam pocítíme až na vlastní kůži. Naše pozornost se zaměřila úplně jinam než dřív a soustředění prochází denně kobercovým náletem.

Stal se z nás rodič. Změna je to nezvratná. A ne, nejste divní, když si to zrovna zpočátku neužíváte. Minimálně jsou pocity dost smíšené a čekáte, co z toho vlastně bude. Zvládnu to? Selhávám, nezvládnu! A víte co, nestahujte kalhoty, brod je fakt ještě daleko.

Ale co když tohle všechno neprožijeme na vlastní kůži? Co když se z nás stává nevlastní rodič bez téhle přípravy od těhotenství až po očistec piplání mimina? Příprava je důležité slovo, protože probíhá nejenom u holek fyziologicky, ale i psychicky. Muž prožívá vlastním způsobem těhotenství také, cítí změny a ty se i v jeho životě dějou. Stal se z nás nevlastní rodič a máme nevlastní dítě.

Co když jde o změnu v našem životě dost rázovou. Prostě se stane a je jedno jak. Jestli má náš partner/ka dítě z předchozího vztahu nebo k nám dítě přichází jinak. Pro všechny případy je společné, že postrádáme přípravu a jde o fakt velkou změnu v životě. Je to jako když objevujeme nový terén na mapě a vlastně dopředu nevíme, co nás čeká. Jak moc náročné to bude a už vůbec si dopředu neříkáme s partnerem, jaká jsou naše očekávání. Ani nemůžeme, to se opravdu těžko předává a když už tak teoreticky.

Je to váš případ? Být macechou nebo otčímem je zodpovědná role. Pojďte se mnou prozkoumat zákoutí toho být nevlastní rodič. Nedávám univerzální rady, ale nabízím inspiraci a hlavně pochopení této nelehké role.