Patchwork rodina

Manželství se rozpadlo před třemi lety, zůstaly nám z něj dvě děti - Ela a Miri. S manželem jsme se o děti střídavě staraly. Období po rozvodu bylo opravdu těžké, děty změnu nesly těžce a člověku občas připadalo, že udělal mnoho špatných rozhodnutí s nejhorším dopadem na děti. Jak to ale bývá, když prožíváte změnu, vidíte spoustu problémů, ale snahou můžete změnu proměnit v příležitost pro lepší budoucnost. Já jsem intenzivně pracovala na tom, abychom to ustály. A myslím, že se to povedlo. Po nějaké době jsem potkala nového partnera, který měl z přechozího manželství také dceru - Any. Náš vztah se vyvíjel pozitivně, nacházeli jsme v sobě dobré parťáky i v péči o děti a zanedlouho nás potkala další nečekaná změna, že se nám narodí společný potomek. Já - dvě děti, můj partner - jedno dítě a jedno naše společné dítě - říkali jsme si "Bude to asi nážez, ale určitě to dáme!". Obav jsme měli spoustu. Jak se děti sžijí, jak to zvládneme logisticky, jestli dokážeme udržet klid a taky jestli dokážeme všechny uživit. Těhotenství je v pohodě, ale po porodu - "Jak to budeme dělat? Mimina potřebují hodně pozornosti, musíme se připravit a vědomě řídit "příděl" pozornost každémi dítěti, abychom udrželi rovnováhu v rodině.".Máme přecejen zkušenosti a už dokážeme plánovat. Když se Tomáš narodil, byl to náš první kluk. Tak trochu jiná situace, spoustu nových věcí a hlavně - každé dítě je prostě originál, předčí všechny vaše představy a plány. Začal maraton péče o děti v naší teď už dokonale "Patchwork rodině". Už dříve bylo znát, že Any (partnerova dcera) je o kousek náročnější, než ostatní děti. Bylo jí 8 let a pocházela z manželství, které neslo známky domácího násilí. Páchala trochu netradičně žena. Neustálé zaviňování, výčitky, hádky nebo trestající ticho, dominance ženy nad mužem a vydírání přes dítě bylo samozřejmě závěžné, ale zároveň také už výrazně ztlumené rozvodem. Any byla úzkostné dítě, které se občas zmítalo v silných emocích. Zejména večer prožívala největší úzkost z usínání a ze strachu, že ostatní usnou dříve než ona. Každý večer se tak chytila táty a vyžadovala 100% pozornosti a péče. Rozhovorem, mazlením a také přítomností táty při usínání se jistila, že usne relativně v klidu. Ten strach z opuštění byl opravdu silný až panický a trval více jak 3 roky v kuse bez významných změn. Každý večer to samé a naše partnerství se s touhle realitou nějak dokázalo zžít, ale byl tu Tomáš, který také pozornost vyžadoval celkem oprávněně jako mimino. A nastalá situace vylučovala, že by se táta s mámou občas vystřídali. Začala jsem cítit, že je toho na mě pořád víc a víc, že potřebuji pomoct. Jenže byla tu Any, která se zatvrzela nechtěla pohnout z místa, vyžadovala svůj každovečerní rituál a přítomnost táty. Někdy se nám zdálo, že snad i prodlužuje svoje usnutí, aby s ní byl táta víc. Narůstal ve mně vztek z bezvýchodné situace. Ať jsme se snažili jakkoliv, tak Any se svého večerního rituálu nechtěla vzdát. Když náhodou táta odešel dřív nebo přišel později, dramaticky plakala a dožadovala se péče. Byly to hodně krušné chvíle. Cítila jsem, že Any do svého světa nezahrnuje Tomáše, chápe dospělého jako sytiče svých potřeb a v tomhle ohledu nehodlá nic měnit. Přišla mi bezohledná, nevychovaná, prostě jako fracek. Pomalu se mezi nás začal vkrádat nesoulad. Já jsem potřebovala pomoct, partner nechápal, proč to teď tak vadí, když předtím do bylo v pořádku. Přicházela moje čím dál tím hlubší samota. Některé návyky Any ukazovaly na narušení vztah s matkou a naučené postupy pro přežití, které vyžadovala po tátovi. Měla obrovský hlad a nenaplněné potřeby z domova, které potřebovala doplnit tak zoufale, že u toho šlo v jejím světě všechno stranou. Pro mě bylo nejtěžší (a vlastně stále je) na nevlastním rodičovství překonávat právě tuhle metu. Vidíte dítě, které nemělo štěstí na fungující rodinu a hlavní pečující osobu. Dítě, které bojuje o svůj život a přežití v nastavené komplikované situaci. Dítě, které se šíleně bojí opuštění, nevěří si, je bázlivé, bojí se projevit emoce a tak je často v sobě dusí. Někdy vybouchnou a nedokáže je regulovat. Všechno se točí kolem ní. A na druhé straně celá rodina a malé mimino, které by neměli být "okrádáni" o jejich právoplatnou porci pozornosti jenom proto, že někdo další stále ve své roli rodiče fatálně selhává. Partner můj pohled na věc nechápal, protože z jeho strany se vlastně nic nezměnilo. Navíc Any upřímně miloval a chtěl jí dát, co potřebuje. Museli jsme si to vyříkat a oba dva akceptovat pohled toho druhého, najít znovu společnou cestu a pohled na věc. Protože když my dva se rozdělíme, rozpadne se celá rodina a to už nechceme dopustit. Byla to tvrdá práce nás obou a speciálně těžká pro partnera, který si musel připustit, že jeho Any potřebuje hranice, systém, aby se dokázala ukotvit. A že Tomáš má před sebou snad lepší budoucnost, která stojí taky za pozornost. Any stále nedokáže usínat sama, ale pomohli jsme jí více prozkoumat její emoce a strachy, které ji večer přepadají. Já jsem pořád ten, kdo to večer musí zvládnout sám a i když nemůžu, jako zralý rodič překonávám sama sebe. Protože Any za to nemůže, je dítě, kterému nebylo dáno. Zároveň ji ale citlivě připomínat "Nejsi tu sama, jsou tu ještě další 3 děti, které mají také právo něco chtít a vyžadovat. Potřebujeme, aby ses snažila sžít s rodinou a zdravě prosazovat svoje potřeby, zároveň umět někdy dát přednost i někomu jinému.". Patchwork rodina není disciplína pro nezralé rodiče, je to umění balancovat i když kolem zuří bouře. Umět i v těch těžkých a náročných chvílích vyhodnocovat situaci a spravedlivě dělit pozornost nebo péči. Ty druhé rodiče nezměníte, ale můžete dát šanci dětem a to většinou znamená, že vy to musíte zvládnout a zpracovat v sobě. Někdy i sami bez pomoci druhých.