Dítě jako nástroj

Za svůj život jsem přečetl spousty článků lidí, kteří popisovali život v "toxickém vztahu". Vnímal jsem to tak, že to prostě někoho potká a asi jsem se nad tím nijak zvlášť nezamýšlel. Šlo to prostě mimo mě.

Když jsem potkal svou přítelkyni Andreu, končil jsem v tu chvíli střední školu. Neměl jsem moc představu o životě. Andrea byla moje první holka. Seznámili jsme se ještě na škole a pak spolu začali chodit. Andrea měla problémy doma se svými rodiči a strašně chtěla pryč z domu. Hned z kraje vztahu proto přišla s nápadem, že bychom se mohli sestěhovat. Tedy, že by bydlela u mě, protože jsem měl samostatný pokoj doma. Moc jsem tomu tehdy nerozuměl, proč to pro Andreu bylo tak nutné z domova odejít a i když mi říkala, že doma to nemá lehké, tak mi to nepřišlo nijak zvláštní.

Zapracoval jsem tedy na své rodině a navrhnul jim, že by u nás bydlela i moje holka. Mojí mámě to tehdy přišlo nevhodné a nesouhlasila, přesto jsem si to nějak prosadil a Andrea se nastěhovala. Měl jsem docela radost, že jsme byli spolu a cítil jsem se fakt dobře, přišlo mi, že jsem začal dospělý život.

Podle toho jsem se i choval, začal jsem chodit do práce, koupil moje první auto a staral se o Andreu, která tehdy neměla úplně dobré zaměstnání a nevydělala by si na sebe. Soužití s mou rodinou bylo komplikované. Andrea si stěžovala na narušování soukromí, tvrdila třeba, že jí moje máma "krade žiletky na holení" a podobné věci. Bral jsem to vážně a s mojí mámou jsem to také řešil. Ta ale rozhodně popírala, že by se něco takového dělo. Andrea ale trvala na tom, že se to pod jednou střechou s mou rodinou nedá a že se musíme odstěhovat, nejlíp do vlastního bydlení. Dost na to tlačila a opakovala mi, že jsem chlap a mám se přece postarat.

Vlastní bydlení by znamenalo hypotéku a s mým platem by to bylo hodně na hraně. Andrey plat byl slabý a navíc začínala mít opravdu velké problémy ve své práci. Nevycházela s kolegy, měla s nimi vážné rozepře. Často si na práci stěžovala a mluvila o všech tak, že to skoro vypadala tak, že jsou všichni na ni nějak zasedlí. Nejednou jsem jel její problémy řešit. Moc jsem se v nich nevyznal, byl jsem tam spíš jako podpora. Zdálo se všechno příliš komplikované. Tlaky na vlastní bydlení ale Andrea stupňovala.

Nakonec jsme se tedy dohodli, že koupíme malý starší dům, který opravíme. V tu dobu jsem měl opravdu hodně práce a po práci jsem ještě dodělával dům. Cíl byl jasný, abychom začali co nejdříve bydlet, běžela hypotéka, bylo potřeba se co nejdřív nastěhovat. Takhle zpětně si uvědomuji, že jsem tehdy moc nevnímal co se kolem mě dělo. Byl jsem zaměřený na to, abych dotáhnul projekt do cíle a byl jsem tím tak zaměstnaný, že jsem neměl žádnou další kapacitu na cokoliv jiného. S rodinou jsem se skoro nevídal, každý den i o víkendech byl stejný, po práci práce na domě. Nakonec v létě přišlo na stěhování a já byl u konce svého snažení. Těšil jsem se, že se nám povede teď už líp. Andrea mezitím vystřídala několik dalších zaměstnání, ale všude měla problémy.

Po stěhování byla Andrea zpočátku nadšená. Měla, co chtěla a po čem toužila. Být konečně ve svém a daleko od svých rodičů. Požádal jsem ji krátce na to o ruku a vzali jsme se. Přišlo mi to zase takové normální, tohle přece chlapi dělají. Postaví dům, vezmou si svou holku za ženu a budou mít dítě. To opravdu přišlo, narodil se Honzík. Ze začátku to šlo, chodil jsem do práce, Andrea se doma starala o Honzíka. Pracoval jsem hodně, abych utáhnul hypotéku a všechno dokola. Každý měsíc jsme nevycházeli a bylo to opravdu náročné. Starost o finance jsem přenechal Andree, věřil jsem jí, že se o ně bude svědomitě starat. Ale to byla velká chyba.

Jak jsem řekl, žádný měsíc jsme nevyšli. Bylo to čím dál tím horší. Vzal jsem si tedy druhou práci a makal jako šroub. Andrea hospodařila s rodičovských příspěvkem, s celou mojí výplatou i s druhou mojí výplatou. Ale nikdy to nebylo dost. Některé měsíce už bylo úplně nemožné, že z padesáti tisíc na měsíc jsme v půlce měsíce neměli skoro na jídlo. Byl jsem z toho strašně unavený, chodil do práce a doufal, že to příští měsíc bude lepší. Andrea se neustále na něco vymlouvala, proč tento měsíc nevyšla. Jednou to byly věci nutné pro Honzíka, jindy zase výlet, kam chtěla jet s Honzíkem, nebo plná nádrž auta, aby nemusela na benzinku dvakrát. Ačkoliv jsem si to dlouho nechtěl připustit, něco je opravdu hodně špatně.

Ve vztahu se s mými otázkami, kde mizí peníze, začaly objevovat urážky a apel na to, abych byl chlap a rodinu zabezpečil. Zvyšoval se tlak na všechno, neustále mě Andrea upozorňovala na to, že nejsem dobrý táta, protože jsou pořád doma sami. Když už jsem byl doma a chtěl se vyspat, vadilo, že spím a nejsem vzhůru. Vyčítala mi, jak ji málo říkám, že jí miluju a nejednou zmínila, že si bude muset najít chlapa na intimní život, protože já za nic nestojím. Cokoliv potřebovala, většinou peníze nebo pozornost, vedla přes Honzíka. Začal pro ni být nástrojem vymáhání čehokoliv si zamanula. Když umřel můj děda, malé úspory z dědictví chtěla utratit za dovolenou. Tehdy na to zase šla přes Honzíka, že potřebuje moře a sluníčko. Skončilo to tak, že mi řekla, že jsem jí dobrý jen jako zdroj peněz a ať si klidně táhnu.

Manželství v troskách, přemýšlel jsem. Mám zůstat kvůli Honzíkovi? Nechci ho opustit, ale v tomhle žít nejde také. Nakonec moje dilema ukončila sama Andrea, která mi jednoho dne oznámila, že má známost, kterou si nastěhovala k nám domů. Do domu, který jsem opravil a kde žije můj syn. Rozvedli jsme se a já skončil zpět u své rodiny, ve svém pokoji, kde to všechno začalo. Tentokrát ale s obrovským strachem, co bude s Honzíkem. Andrea se chovala divně. Defacto mě podvedla a do našeho domu si nastěhovala nového partnera, k mému dítěti ve chvíli, kdy jsme si dávali pauzu, aby se všechno urovnalo. Její chování bylo divné v tom, že mi každý den volala. Vždycky s tím, že chce volat Honzík, ale nakonec mluvila vlastně celou dobu ona se mnou. Stěžovala si na svého nového partnera, že na ní není hodný a nepomáhá jí.

Téměř okamžitě po mě chtěla, abych dál platil hypotéku na dům, dál platil služby v domě. I když jsem tam nebydlel. To jsem odmítal. Po několika měsících přišla s tím, abych Honzíkovi zaplatil popelnice. Nebo přijel koupit nové přímotopy, aby Honzíkovi nebyla zima. Nerozuměl jsem tomu, co po mě pořád chce. Žila v domě s novým partnerem. Já si Honzíka bral ob den, abych ho neztratil. Každé předání si se mnou chtěla povídat. Bylo to opravdu až nepříjemné. Kdykoliv potřebovala něco opravit, volala mě. Kdykoliv potřebovala přivést beton, psala mi sms, abych ji dovezl pytel. Jakoby vůbec nechápala, že jsme se rozvedli a že náš společný život skončil. Že o dítě se máme starat společně. Ne, že já se stále starám o ni i o Honzíka. Bylo vidět, že nechce vůbec opustit svou roli vyživované ženy.

Honzík zůstal pro Andreu nástroj vymáhání peněz a pozornosti. Dlouhou dobu jsem to dělal, protože jsem chtěl být dobrý chlap, který svoje dítě neopustí. Teď už vím, že to byla jen hra. Že se Andrea nikdy nedokázala postarat sama o sebe. Že ji nejdřív živili rodiče a pak já. Nikdy nestála na vlastních nohách a její nový partner zdaleka nebyl tak štědrý. Rozhodně ji nedával celou výplatu a hypotéku musela také hradit sama. Dítě se stalo nástrojem a já si uvědomil, jak moc je to špatně. Možná přes tu všechnu práci a únavu jsem si nevšimnul, že mě Andrea jen využívá. Po narození Honzíka začala využívat i jeho. Využívat ke svému prospěchu a aby si zajistla obživu. Nechtěl jsem to dlouho vidět a ani si připustit, že se takhle dokáže máma chovat ke svému dítěti a že vlastně existuje někdo tak nízký, kterému by šlo jen a jen o peníze.

Víte, uplynul nějaký čas, syn vyrostl, ale situace zůstala stejná. Pořád je pro svou mámu jen nástroj, zajištěný příjem alimentů. Zajištěný příjem pozornosti. Je to až v takové fázi, že je ráda, když se synovi nedaří, protože pak skrze něj čerpá pozornost nebo finanční prostředky pro sebe. To nakonec nejen u mě, ale i u mých příbuzných. Až teď zpětně vím, že jsem tehdy nevěděl, koho jsem si nastěhoval do svého pokoje. Koho jsem si pustil do života a jaký problém jsem způsobil tím, že jsem s Androu měl syna. Problémy neustaly a já vím, že ani neustanou. Pokud někdo zažívá něco podobného, radil bych - utíkej než budete mít dítě a buďte pozorní. Dostaň se z toho dřív než já. Chlapi, cítil jsem, že se mám postarat a vzal na sebe veškerou odpovědnost. Bohužel i tu, kterou jsem měl nechat na manželce. Ustupoval jsem a snažil se naplnit požadavky, které ale naplnit nešlo. A dopustil jsem, aby můj syn byl pro svou mámu nástroj obživy, čehož lituju nejvíc.

U mé bývalé ženy se nyní střídají další muži, kteří prožívají to samé, co jsem prožíval já. Andrea se nevzdala své myšlenky a cíle. Přišly další děti s dalšími muži a pro ni jsou zase pojistkou živobytí. Je nás spousta, co se snaží obstát v péči o rodinu. Právě o to víc je působivější apel, abychom byly "dobří chlapi". Oslovuje to něco velice hluboko zakořeněného v nás samých, naše ego. Proto jsou slova to tak mocná zbraň. U žen leckdy nástroj násilí a manipulace.